KLDR: další novinář ji navštívil...
Hudba i slova chvály se nesou nad rýžovými poli, na nichž deset hodin denně pracují nadšení zemědělci. Linou se z reproduktoru umístěného na vozíku stejně jako zdroj elektřiny, jímž je baterie z automobilu. "Je mobilizace, musíme stihnout přesadit všechnu rýži," vysvětluje pracovní zápal třiapadesátiletý Če Jun-ho. Je místopředsedou družstva nesoucího poetický název Modrá hora. Od Pchjongjangu je vzdáleno třicet kilometrů. Cesta po dálnici je plynulá - i když má deset jízdních pruhů, jsme jediným autem, které po ní jede. Osobní vlastnictví vozidel je v Severní Koreji zakázané a motorky jsou jen na zvláštní povolení. U vjezdu do družstva stojí, jak jinak, obří socha věčného prezidenta Kim Ir-sena, který družstvo Modrá hora navštívil ve svém životě pětaosmdesátkrát. Toto číslo je velmi důležité, protože čím častěji největší vůdce na nějaké místo vstoupil, tím je cennější a významnější. Však je také námi navštívená farma určena k předvádění zahraničním návštěvám. Tisíc a jedno sto spokojených zemědělců tu má skvělý výdělek. "V tomto období si vydělají až patnáct tisíc wonů a dostávají i část rýže," říká Če Jun-ho. To je v přepočtu 89 eur, ovšem podle oficiálního kursu. Podle kursu na černém trhu je to jen devět eur za měsíc. Průměrná mzda je však v Severní Koreji třikrát nižší, a tak Modrá hora patří mezi nejexkluzívnější zemědělská družstva v zemi. Technika, s níž tu lidé pracují, je ale předpotopní. Jenže když se lidem pěkně zahraje, mnozí si hned začnou pohvizdovat a svůj výkon zrychlí. Vřele děkujeme za návštěvu a odjíždíme do hlavního města.
NEJSLAVNĚJŠÍ HYBRID BEGÓNIE
Pchjongjang protínají široké bulváry, šest až osm jízdních pruhů není výjimkou. Silnice lemují obrazy vůdců, billboardy s budovatelskými výjevy, hesla o vítězství a revoluci. Je jich tolik, že by Sovětský svaz za Stalina bledl závistí. A nechybí "nejslavnější" květina světa - kimčongilie. K oblomení srdce severokorejského diktátora ji vypěstoval japonský vědec Kamo. Jde o hybrid begónie. Pchjongjang se nové rostliny okamžitě chopil a učinil z ní královnu květin vyjadřující velikost ducha Kim Čong-ila. Jenže barevnost kimčongilie kontrastuje se šedí paneláků. S výjimkou diplomatické čtvrti jsou v metropoli jen výškové domy, které z dálky vypadají ještě slušně, pohled zblízka však odhaluje skutečný stav. Většina z více než dvacetipatrových věžáků má životnost dávno za sebou, výtahy nejezdí, dálkové topení má výpadky, a proto je v zimě v bytech sotva nad nulou. Ulice v obytných čtvrtích Pchjongjangu jsou večer potemnělé. Veřejné osvětlení nesvítí kvůli nedostatku elektřiny, v domácnostech jsou povoleny šedesátiwattové žárovky. Provinilec, jenž by si dovolil silnější, by byl snadno odhalen. Stejné je to s elektrospotřebiči. Povolena je jen televize a lednička. A tak se byty více než dvou miliónů obyvatel hlavního města podobají jako vejce vejci. Nechybí portrét obou Kimů - otce Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila -, případně matky současného vládce, slavné a "nezkrotitelné" bojovnice proti Japoncům Kim Jong-suk. Podobná je i večeře. Hrstka rýže, možná trochu zeleniny. A kapka levné pálenky koupené ve stánku na rohu za 300 wonů.
VEČERKA V DESET, BUDÍČEK V PĚT
"Večer nikam nemůžete, je tma a mohli byste se snadno ztratit," zastavili nás naši průvodci, ve skutečnosti tajní policisté, ve dvoraně hotelu Korjo. Když se nedáme, nabídnou alespoň doprovod. Pochopitelně - abychom nezabloudili. Procházíme hlavní ulicí lemovanou výstavními obchody a restauracemi, jež mají zahraničním delegacím ukázat, jak skvěle se tu obyčejní lidé mají. Žádný z nich ve skutečnosti nefunguje či v lepším případě funguje, ale zeje prázdnotou. V parku před nádražím polehává několik bezdomovců. Najednou se objeví uniformovaní policisté a snaží se je odehnat. Chudoba tu přece neexistuje! Do tmy září portrét velkého vůdce umístěný nad nádražními hodinami, dovnitř se ale nedostaneme. Naši průvodci nám v tom fyzicky zabrání, a tak se obracíme zpět. Vtom se z nádražní věže rozezní hudba. "Je deset večer. Opět ji uslyšíte v pět ráno," vysvětluje nám jeden z tajných. Od této chvíle vím, že večerku tu nemají jenom na táborech.
NEPŘÍTEL S BAJONETEM V PUPKU
Výchova je v Severní Koreji vážná věc. Zahraniční návštěvníci se o tom mohou přesvědčit ve vzorové škole. Procházíme učebnami, v jedné se právě učí anglicky. Na tabuli je napsáno: "Znalost cizích řečí je naší hlavní zbraní!" Pionýři v bílých košilích a rudých šátcích absolvují přednášku o korejské válce. Učitelka jim vypravuje o činnosti stranických výborů. Aby vše lépe chápali, ukazuje jim fotky zabitých vojáků i roztrhaná těla žen a dětí. Na jednom snímku táhnou američtí vojáci krávu, na které je přivázaná severokorejská žena s odhaleným poprsím. Chodby školy jsou vyzdobeny velkými obrazy. Na jednom pionýr s pionýrkou napichují na bajonet nepřátele - Američana, Japonce a Jihokorejce, jednoho pěkně po druhém. Na dalším vesele pohvizdující voják komunistické armády drží v zajetí zdeptaného amerického zajatce. Dívka v pionýrském kroji křičí do světa, že demilitarizovaná zóna oddělující obě Koreje je výtvorem Západu, který násilím drží její zemi za ostnatými dráty. Navzdory násilným motivům plakátů se po chodbách rozléhá smích. Panuje opravdové nadšení. Vždyť v metropoli jsou dva Paláce mládeže, kde se učí hře na všechny možné hudební nástroje, šití i vyšívání. "Vše je na svobodné vůli jednotlivce, když chce někdo hrát na piano, hraje na piano, když na kytaru, tak na kytaru. A všechno je zdarma," vysvětluje Dii Jong-o, učitelka působící v jednom z Paláců mládeže.
BOROVICE OD PRAVÝCH DEMOKRATŮ
Severní Korea je jedinou zemí světa, které vládne mrtvý vůdce. Kim Ir-sen, jenž stál v čele tohoto totalitního státu od jeho vzniku v září 1948 až do své smrti 8. července 1994, je stále všudypřítomný a všechna rozhodnutí jsou vedena jeho jménem. I diktátorův syn a současný vládce Kim Čong-il činí vše ve jménu otce. A tak musí všichni zahraniční návštěvníci - politici i novináři - navštívit rodiště Kim Ir-sena v Mangjongde. Komplex byl vybudován na okraji Pchjongjangu a denně ho prý navštíví sto tisíc lidí. Těžko říct, my jsme viděli jenom jednotlivce. Dva přízemní domky a sýpka - to je rodiště "věčného prezidenta". Z reproduktorů pověšených ve větvích borovic se line lidová hudba a u každého jehličnanu je cedulka se jménem politika, který ho zasadil. Je to pestrá směs -vedle prezidenta Rovníkové Guineje Mbasoga nechybí bývalý kambodžský král Norodom Sihanuk či etiopský diktátor Mengistu Haile Mariam. Po několika minutách mám pocit, že stojím v krematoriu a čekám na vlastní zpopelnění. Jenže Kim Ir-sen, ten nezemřel nikdy. Jeho nabalzamované tělo leží v mauzoleu a podle jednoho z nápisů má deset tisíc desetitisíců životů. Brzy se o tom mám přesvědčit - vždyť vůdce, ač mrtev, dostává stále nové dárky.
PANCÉŘOVÉ RADOSTI STARÉHO KIMA
"Vítejte na výstavě mezinárodního přátelství," švitoří jemným hlasem žena v šatech z červeného hedvábí. Za chvíli už otevírá obrovská vrata do muzea, jehož větší část je vybudována pod zemí. K mnoha skvostům sbírky patří hodiny s antilopou, po obou stranách ozdobené slonovou kostí, od zimbabwského prezidenta Mugabeho či obří váza s vyobrazením Lenina od sovětských soudruhů. Nechybí ani dar československého ministra obrany z roku 1989 - model vojenského letounu Albatros. Nejsilněji působí několik neprůstřelných limuzín. Ta největší od soudruha Stalina. Sovětský generalissimus věnoval Kim Ir-senovi i opancéřovaný železniční vagón a stejný dar přivezl do Pchjongjangu čínský komunistický diktátor Mao Ce-tung. "Každý den se počet darů nejvyššímu vůdci zvyšuje, nyní jich je přes 219 tisíc," vysvětluje průvodkyně a prstem ukazuje na mapu světa. Světýlka označují země, z nichž dary pocházejí. Chybí jich tak málo. Zaměstnankyně muzea proto nechápe, že nejsme z exponátů nadšeni. "Vždyť jsou tu ukázky umění z celé naší planety," zoufale vykřikuje. Muzeum na přelomu osmdesátých a devadesátých let sloužilo jako atomový kryt a Kim Ir-sen tu dožíval svá poslední léta. V době rozpadu komunistického bloku ve střední a východní Evropě se také "milovaný vůdce" obával o svůj osud. Avšak Severní Korea je dostatečně izolována, a tak mohl po smrti svého otce v roce 1994 začít budovat vlastní část Muzea přátelství i nový vládce Kim Čong-il. Jeho křídlo je stejně velké a honosné, jen darů je tu zatím méně - jenom padesát čtyři tisíce.
ČUČCHE
Vycházím na ulici, proplétám se mezi obřími sochami Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila, mezi pionýry, kteří zaplavují náměstí Pchjonjgangu. Tak tedy vypadá čučche - hlavní myšlenka totalitní ideologie marxismuleninismu v severokorejské podobě - v praxi. A kdy začalo čučche? ptám se, protože jsem si všiml, že tímto slovem Korejci neoznačují jen ideologii, ale také dobu. "Přece datem narození Kim Ir-sena 15. dubna 1912," kroutí hlavou můj průvodce. Takové mezery!