Pokud by takzvaná demilitarizovaná zóna nebyla obrovským minovým polem, jistě by již dávno byla vyhlášena národním parkem. Hnízdí tu desítky druhů stěhovavých ptáků, v údolích se klikatí čisté řeky, kopce jsou pokryty mohutnými stromy a v malých vesničkách se pěstuje snad nejlepší ginseng na světě, což je údajně lék proti všem neduhům. Demilitarizovaná zóna je však dnes "nejozbrojenějším" místem na naší planetě. Obě země (Severní a Jižní Korea) jsou dosud ve válečném stavu a na jižní hranici hlídají kromě jihokorejských také po zuby ozbrojení američtí vojáci. Zatímco železná opona již dávno padla v Evropě, a dokonce i kolem Vietnamu, Korejský poloostrov je dosud rozdělen hranicí, ostnatými dráty, tankovými prapory, vojenskými základnami, a především ideologií a dvěma zcela odlišnými politickými a ekonomickými systémy. Demilitarizovaná zóna dělí Korejský poloostrov na chudou komunistickou a bohatou proamerickou část. Je 248 kilometrů dlouhá, vede od moře k moři a je 4 kilometry široká – dva kilometry na sever a dva na jih od hraniční čáry.
...
V posledních letech se situace trochu uvolnila. Obě země obnovily dialog, bylo povoleno sloučení několika rodin a dokonce se začalo mluvit o železnici, která by obě země opět spojila a umožnila by Jižní Koreji vyvážet své zboží do Číny a dál do světa. Napětí na hranici se však příliš neuvolnilo a armády obou zemí jsou každý den a každou noc v bojové pohotovosti.
...
Jediné místo, kde obyčejný smrtelník může stát jednou nohou v Severní a druhou nohou v Jižní Koreji, je městečko P'anmunjom, 56 kilometrů na sever od Soulu. P'anmunjom byl vybudován přímo na hraniční čáře uprostřed demilitarizované zóny a stal se místem, kde se vedou téměř všechny "mírové rozhovory". Čára vede přes baráky, ve kterých obě delegace vyjednávají, rozděluje je přesně na dvě poloviny, stejně tak jako stůl, u kterého členové delegací usedávají. Tomuto absurdnímu místu se říká "společná bezpečnostní oblast" (Joint Security Area of P'anmunjom).
...
Do P'anmunjomu nesmějí občané ani Severní, ani Jižní Korey (v Soulu si mohou vyžádat povolení, ale celý proces trvá několik týdnů). Cizinci tam mohou jen za doprovodu představitelů Korean Travel Bureau a americké armády. Ceny za "výlet" jsou i na místní poměry astronomické a návštěvník musí předem přijmout řadu podmínek: nesmí na čáře fotografovat, musí být elegantně oblečen a učesán – džínsy, tenisky a trička jsou zakázány. Návštěvník nesmí sahat na praporky a na nahrávací techniku na "druhé" straně stolu. Nesmí být ozbrojen. Je mu přísně zakázáno oslovovat či odpovídat na otázky vojáků ze Severní Korey. A tak dále.
...
Na obou stranách hranice vlají obludně velké prapory. Říká se, že praporová žerď na severní straně je nejvyšší na světě. Jak Severní, tak Jižní Korea vybudovaly kolem této hranice takzvané propagační vesnice, i když Američané říkají vesnici na jižní straně "vesnice svobody". Ne že by tu lidé žili příliš svobodně – mohou vycházet ze svých domů jen za světla, a pokud chtějí cestovat do Soulu či jinam, jsou několikrát kontrolováni jihokorejskými a americkými hlídkami. Na druhou stranu mají vesničané velké domy a spoustu půdy (i když rolníci půdu nevlastní). Místní obyvatelé neplatí daně a jejich děti se mohou vyhnout povinné vojenské službě, která jinak pro všechny mladé muže trvá 26 měsíců. Vesnice na severní straně je neobydlená. Z P'anmunjomu jde návštěvníkovi mráz po zádech. Nejde totiž jen o místo, kde se mluví o míru; v minulosti se tu také často střílelo. Obě strany si tu vyměnují špiony. V roce 1968 se přes tento přechod vrátila celá posádka americké bitevní lodi USS Pueblo, jež byla unesena na otevřeném moři severokorejskými námořníky. V roce 1976 tu byli srpem rozsekáni na kusy dva američtí vojáci. V roce 1983 přes P'anmunjom na sever emigroval americký voják a o rok později emigroval na jih sovětský turista, což vyvolalo přestřelku, během které zahynuli tři vojáci ze severu a jeden z jihu.
...
Dalším nezapomenutelným místem demilitarizované zóny je Odusanská vyhlídková terasa, ze které je nádherný pohled na celé údolí, na hranici, P'anmunjom, věže, ostnaté dráty a prapory. Ani zde se nesmí fotografovat, je však povoleno dívat se na hranici a na sever přes mohutné dalekohledy. Odusan je na kopci a je odtud skvělý pohled na několik severokorejských měst a vesnic, včetně moderního a elegantního městečka, jež bylo vybudováno nedaleko od hranice. Jedinou vadou na kráse je, že v něm nikdo nebydlí a okna jsou namalována přímo na stěnách. V noci bývalo toto propagační městečko zaplaveno mořem světel, pak však na severu vypukla ekonomická a energetická krize a jihokorejští vojáci tvrdí, že se tam už přes rok nesvítí.
...
Téměř nikdo, kdo navštíví demilitarizovanou zónu, se nevyhne návštěvě "třetího tunelu agrese". Jde v podstatě o jeden z tunelů, které Severní Korea razí již od začátku sedmdesátých let (první tunel byl objeven v listopadu roku 1974). Tunely měly teoreticky vyústit na území Jižní Korey a umožnit severu bleskový útok a přesun tisíců vojáků do týlu nepřátelského území. V roce 1975 však na jih emigroval severokorejský inženýr, a celý plán byl odhalen. Od té doby zvláštní jednotky jihokorejské armády kopou 24 hodin denně na celé jižní straně demilitarizované zóny a pokoušejí se odhalit další tunely, jež se dosud údajně ze severní strany budují. "Třetí tunel agrese" je nyní zpřístupněn (samozřejmě opět jen jeho jihokorejská část) a v poslední době se stal cílem školních zájezdů z hlavního města Soulu. Je to opravdu absurdní podívaná – parkoviště před vchodem do tunelu je obklopeno vojenskými bunkry z jedné strany a kiosky, automaty a restauracemi ze strany druhé. Šťastné rodinky srkají kávu, zatímco kolem pochodují po zuby ozbrojení obránci vlasti.
...
V podstatě i na jihu je demilitarizovaná zóna kombinací obrovského vojenského arzenálu a trapné propagandy. Příkladem druhého je "Antikomunistická hala". Hned u vchodu do tohoto "muzea" visí velký obraz zobrazující útok hrdinných jihokorejských vojáků. Cizinec se jen těžko ubrání smíchu – oči vojáků jsou vyvaleny, ústa otevřena dokořán, svaly napjaté, bajonety míří proti nepříteli...Daleko výmluvnější než veškerá propaganda jsou tradiční vzkazy a modlitby, jež jihokorejské rodiny nechávají u silničních a železničních mostů vedoucích do demilitarizované zóny. Modlí se za mír a za spojení rodin, jež byly rozděleny po vyhlášení klidu zbraní a po rozdělení země na sever a jih v roce 1953.
...
V posledních letech opět svitla naděje – vyjednává se o míru, o omezené možnosti cestovat. Jižní Korea obnovila železniční spojení s demilitarizovanou zónou a vybudovala na hranici elegantní nádraží. Je snad pouze otázkou času, kdy přes tuto obludnou hranici budou opět projíždět dopravní a nákladní vlaky. Opustit demilitarizovanou zónu neznamená zbavit se okamžitě depresivního pohledu na věže, zátarasy a ostnaté dráty. Desetiproudová super dálnice – vybudovaná částečně ze strategických důvodů – z P'anmunjomu do hlavního města Soulu vede kolem nádherného zálivu. Na druhé straně jsou dosud viditelné severokorejské vesnice a města. Celá pláž mezi dálnicí a zálivem je opět zmrzačená plotem z ostnatého drátu, vaky s pískem, vojenskými věžemi. Jižní Korea má obavy z možného útoku a z nepřátelských ponorek, jež se často pohybují v jejích státních vodách. A také z vylodění severokorejských špionů.
...
Vojenské objekty kontrastují s krásnou přírodou, která je součástí Bukhansanského národního parku. Můj japonský kolega, který se vrátil ze Severní Korey a jenž navštívil demilitarizovanou zónu a P'anmunjom z druhé strany, nabídl své zkušenosti: "Když se mluví o Severní Koreji, každý si hned představí bídu, špínu a hlad. Pchjongjang mě šokoval. Je to výstavní, čisté, téměř sterilní město se skvěle fungující hromadnou dopravou a až stopatrovými budovami. Samozřejmě, že ´Strana' rozhoduje, kdo tam může bydlet, a kdo ne. Na ulicích skoro nespatříte staré lidi či těhotné ženy – tyto dvě skupiny lidí komunistická strana pokládá za šeredné. Město má být jakousi luxusní výkladní skříní severu, plnou mladých a rozjásaných tváří. Totéž platí i o dálnici, která vede na jih. Je perfektní; o nic horší než ve Spojených státech nebo Japonsku. Jediné, co člověka zarazí, je, že po ní nejedou téměř žádné automobily. Několik kilometrů před demilitarizovanou zónou, u posledního výjezdu, je velká tabule s nápisem: ĘSoul 75 kilometrů...