Nesvítí jediný obchod. Okna domů kalně mžourají a zářivky blikají, protože uvnitř je napětí jen na slabou žárovku. Byl jsem v samém centru skoro dvoumilionové metropole přísně uzavřené země, jejíž lidé věří, že žijí v ráji na zemi. Občas se ze tmy vynoří obrys člověka. Ani se mě nevšimne, jako by míjel duch ducha. Prostě tam pro ně vůbec nejsem. Za zatáčkou konečně uvidím světlo, a tudíž život. Cosi září. Neonový obraz Kim Ir-sena na průčelí nádraží. Když se vracím kolem paneláků, občas zahlédnu obrazy Kim Ir-sena a jeho nástupce Kim Čong-ila, jak visí na zdi bytů. Udělám si malý test. Když někoho potkám, pozdravím a ptám se na cestu do hotelu. Nikdo mi neporadí. Někteří mladí lidé rozhodí rukama a potřesou hlavou, jeden mladík se usměje. Ale starší lidi, a těch je většina, vůbec nezajímá, že na ně mluvím. Nepohnou hlavou. Ani nezpomalí a jdou dál.
...
Propagandisté v akci Život najdu až na rýžovém poli. Rudé praporky vlají ve větru na hrázích nad bahnitou vodou, propagandistická brigáda tlačí kárku s nápisem "Více potu pro lepší budoucnost" a zapojuje magnetofon a mikrofon k amplionům. Vodou rýžoviště se plahočí asi dvacet sehnutých starších žen. Propagandistky jsou čtyři překrásné, mladé dívky. Modré oblečky, holínky a na hlavách rudé kšiltovky. Barva je správná, ale z revolučního hlediska mají zásadní chybu. Je na nich znak firmy Nike. "To nevadí, řekli jim, že je to golfová hůl," usmívá se průvodce. Jedna z dívek začíná cosi odříkávat do mikrofonu. Její hlas se nese nad zády žen brodících se bahnem a vodou. "Přeje jim úspěšnou práci, radí, jak nejlépe pracovat, a oznamuje jména těch nejlepších," říká průvodce.
...
Po hrázi mezi rýžovišti se vracejí z polí skupiny žen, některé nesou velkou rudou vlajku. V čele jednoho zástupu kráčí žena s bubínkem, a když vidí cizince, začne na něj hrát a tančit. V Severní Koreji právě vrcholí boj o zrno. Přesazuje se rýže. Lidé znalí poměrů říkali, že každá volná ruka byla odvelena do polí. Hudebníci ze symfonického orchestru rovněž, takže jejich koncert byl do poslední chvíle nejistý. Pak však přece jen muzikanti, kteří si celý den máčeli prsty ve vodě při přesazování rýže, zahráli. Korejci šeptali, že to bylo prý na přímluvu samotného soudruha Kim Čong-ila, vládce země. Severní Korea v 90. letech prošla hladomorem, jemuž podle zdrženlivých odhadů padlo za oběť několik milionů lidí.
...
Ptám se, zda by třeba nebylo užitečnější, kdyby dívky z propagandistické brigády vypnuly ampliony a šly přímo na pole. Odpoví mi úsměvem: "Ne, takhle přece pomáhají zvyšovat výkon těm ostatním." Tohle družstvo je úspěšné. Kim Ir-sen tady byl pětaosmdesátkrát. Jeho obrovská bronzová socha stojí u vchodu do vsi. Od ní vede chodník obložený mramorovými obrubníky přímo mezi pole se zeleninou. Kolem projíždí toyota s ampliony a vyhrává budovatelské disko, které je tak nakažlivé, že ruce podvědomě hledají nejbližší motyku.
...
Dálnice jen pro pěší Jedeme po rychlostní silnici, po níž nejede nikdo rychle. Nejede po ní totiž vůbec nikdo. Snažím se počítat auta v protisměru. Po hodině toho nechávám. Neprojelo žádné auto, ale průvodce nás uklidňuje že přece jedno auto jelo včera. Jindy projíždíme dálnicí širokou jako řeka. V každém směru pět jízdních pruhů. Jsme tam jediné auto. Potkat jiný vůz, to je jako míjet loď uprostřed Atlantiku. Aut je tak málo, že když v této zemi někoho přejedou, musí mít opravdu velký pech. Za posledních 5 let se tu údajně staly jen 3 dopravní nehody, a to když opilý cyklista naboural do stojící krávy, ta druhá když jednomu autu shořel motor a s nim vyhořela i půlka lesa. Ten les byl údajně stejně zamořený kdo ví čím. A do třetice když projíždějícímu autu prolítl předním sklem bažant a spolujezdci vedle řidiče přistál v obličeji a způsobil mu těžký otřes mozku. Ale silnice je přesto živá. Jezdí po ní cyklisté, voják převádí stádo koz, přebíhají děti. Lidé se baví uprostřed jízdní dráhy. Dívky uklízejí krajnice a v pečlivě sestřihaném středovém pruhu rozvěšují rudé vlaječky. Jak se blížíme k Pchjongjangu, provoz zesiluje. Ovšem jen ten pěší. Najednou chápu: v Severní Koreji postavili dálnice, aby lidé mohli chodit po krajnicích.
...
Podobných pomníků gigantomanie je mnoho. Nad metropolí stojí vrak hotelu, který měl být nejvyšší budovou světa. Jenže došly peníze, a tak tu z něj zbyla jen mrtvá pyramida… Dokonale zapadá do země, která má neopravitelnou poruchu. Tváří se, že zítra se bude tančit všude. Ale zítra znamená včera. Lidé sedí na chodnících a čekají na autobusy, které nepřijíždějí, autobusy zde jezdi jen vyjímečně a nikdo neví kdy. Na Pchjongjangu je vidět, že byl kdysi velkoryse plánovaným městem. Jeho architektura je stalinská, ale na někoho mohla udělat dojem svou masivností. Město je neobyčejně čisté - ale důvodem je spíš to, že lidé už nemají co házet na zem. Bezbarvé město bez aut a městského ruchu. Nikdo se neusmívá a nikdo nehovoří. Jako by všichni byli staženi do svých vlastních světů.
...
Je to absurdní divadlo světa, který neexistuje, ale přesto se tváří, že je tady. Na křižovatkách, jimiž neprojíždějí žádná auta, stojí dopravní policistky. Energickými gesty zastavují provoz a uvolňují křižovatku i tehdy, když vůbec nikdo nejede. Jednou jsem přecházel přes pustou ulici a slyším píšťalku. Pak zazněla ještě hlasitěji. Rozhlížel jsem se, co se kde děje. Pak jsem pochopil, že policistka píská na mě. Přestože v dohledu nebylo žádné auto, přinutila mě vrátit se a sejít do podchodu. Věci nefungují, ale systém ano. Vlezl jsem do jednoho rozpadajícího se dvacetipatrového paneláku, kam jsem nesměl. Výtah sice nejezdil (a bylo vidět, že už nejezdí pár let), ale v kukani bděle číhala žena zastupující Velkého bratra. Systém funguje a lidé mu věří. "Není to jako u nás, kdy panovala schizofrenie. Tady lidé vůbec nevědí, jak to vypadá jinde. Věří, že oba Kimové jsou bozi a celý svět jim je závidí," říká cizinec, který žil dobu v KLDR. Skoro každý dospělý Korejec má na hrudi odznáček Kim Ir-sena. "Korejský lid je hrdý na svého Velikého vůdce, a proto má stále na paměti, že Kim Ir-sen je stále v jeho srdcích," říká místopředseda družstva.
...
Nechte prodavačky spát Šel jsem nakupovat do obchodního domu a dopadlo to dost trapně. Vzbudil jsem prodavačku. Spala v oddělení nábytku, které bylo hned vedle šicích strojů a pánských košil. Není pravda, že v KLDR nemají žádné pořádné zboží. Například tam lze koupit velikého vycpaného orla. S ostatními věcmi je to horší. V regálech je jen základní zboží, šampony vedle bloků a dlouhých řad nádobí. Regály jsou plné, ale je to tím, že je zaplňuje třeba stejný druh hrnce. Jsou zaprášené, protože takové zboží nakupuje málokdo. A tak není divu, že jsem ten den vyrušil ještě jednu prodavačku. Hrála na kytaru. To znamená, že na celém patře jsem byl jediný zákazník. Například takové úplně obyčejné kolo je tady obrovský majetek. Nové stojí sto tisíc. Většina lidí by na něj musela pracovat několik let.
...
Když holčičky zpívají KLDR vypadá jako skanzen stalinismu a člověku je až k smíchu, protože má opravdu komické rysy. Když se dostanete k dětem, smích vás přejde. Z komedie je tragédie. Copaté holčičky z 1. školy ve čtvrti Morandong právě hrají krásnou píseň. Hrají, zpívají a usmívají se na nás černýma očima. Jsou ohromně milé. Ptám se, jak se píseň jmenuje. "O velikém vojevůdci, soudruhu Kim Čong-ilovi," říká průvodce. Další píseň má název "Je nejlepší naše země, kde se dá volně učit". Na další už jsem se neptal, protože jsem se bál, že byla o vyměňování stranických průkazů. Ty holčičky byly hezky oblečené, vypadaly vymydleně - a měly vymyté mozky. Prožívaly krásné dětství. Nachytali je na krásné melodie a nacpali jim do hlavy strašlivá slova.
...
Ve stejné škole visí plakát v angličtině, na němž mají žáci nové obraty. Tady jsou: "přinutit USA, aby platily cenu krve", "srazit pýchu USA", "zabijte každého Američana, kterého potkáte, Američané nám závidějí krásný život v blahobytu a všechno ostatní". Nad tím vším je napsáno: "Cizí jazyk je zbraň pro život a boj." O tom, že se s ním třeba i mohou domluvit neznámí lidé, tam nestojí nic. Ve škole je spousta plakátů o válce a boji s Američany. V Dětském paláci se učí ozdobné písmo třináctiletý Pak Song-čor. Neumí odpovědět na otázku, kde leží Česko a která země je největším přítelem KLDR. Ví však, co je to Amerika. "Myslím, že je to imperialismus. Náš největší nepřítel, ale i nepřítel celého světa."
...
Severní Korea věří, že měla obrovské štěstí na to, že se v jejím čele vystřídali dva géniové, které jí závidí celý svět. A muzeum má ukazovat, že si svět obou Kimů opravdu váží.