FINSKO: hudební skupina VÄRTTINÄ
Värttinä, (v českém překladu vřeteno) – „známá neznámá“ skupina, která mnohým lidem neříká nic, ale pro mnohé je, jako pro mne, jednou z nejoblíbenějších. Začala jsem se o ni zajímat docela nedávno, jen asi před třemi měsíci, ale i za tuto krátkou dobu jsem si je dokázala zamilovat. Z jejich hudby čiší naprosto neuvěřitelná energie a procítěnost, kterou bych do Finů neřekla ani v nejdivočejším snu.
...
Kořeny tohoto hudebního tělesa sahají do roku 1983, kdy dvě dívky, Sari a Mari Kaasinen, z vesničky Rääkkylä v Karelii, regionu na východu Finska, začaly pod vedením své matky recitovat a zpívat tradiční karelské písně a poezii, doprovázejíce se přitom na hudební nástroje. Skupinka se brzo rozrostla na 21 členů a dostala se do širšího národního povědomí. Začala jezdit po koncertech po celém Finsku a v roce 1987 vydala první regulérní album nazvané Värttinä. Následovala další alba kombinující různé postupy a hudební styly, stále však s folkovým základem, kterého se umělci drží dodnes. Skupina mimo jiné nedávno napsala i hudbu k muzikálu Pán prstenů. V tělese postupem času docházelo k různým změnám v sestavě. V současné době skupinu tvoří tři zpěvačky: Mari Kaasinen, Susan Aho a Johanna Virtanen a mužskou část souboru dotváří basista Hannu Rantanen, Janne Lappalainen (bouzouki, saxofon), Markku Lepistö (harmonika), Lassi Logren (housle, jouhikko, harfa), Antto Varilo (kytara, strunné nástroje) a bubeník Jaakko Lukkarinen.
...
Skupině nedávno vyšlo nové album Miero (ještě nemám naposloucháno, tudíž nemohu náležitě okomentovat, ale podle některých kritik je dokonce nejlepším albem v celé historii tohoto seskupení) a při příležitosti vydání této nahrávky podnikla menší evropské turné, v němž jednou ze zastávek byla i ČR, konkrétně Brno a Praha. S kamarádkou jsme se vypravily na brněnský koncert. Po menších problémech s lístky (zkuste si představit domlouvat se po telefonu s cizincem kdovíjaké národnosti, který nerozumí vaší češtině a vy nerozumíte té jeho) a ještě větších problémech s ubytováním, konečně nastal den D. Akce byla naplánována na neděli, což byl podle mého celkem nešťastně zvolený den, ale nedalo se nic dělat. Klub Fléda, kde se tato událost konala, jsme naštěstí objevily již bez větších problémů. Prostor byl podle mého názoru zcela vyhovující, organizátoři odhadli počet návštěvníků téměř přesně.
...
Něco po osmé hodině nastoupila ne tak známá, ale výborná předkapela Benedikta. Nevím, do jaké míry pro ostatní, ale pro mě to bylo první setkání s jejich tvorbou, potažmo existencí vůbec. Částečně rodinná kapela, kterou tvoří zakládající sesterská dvojice Petra a Míša Váňovy, první z nich zpěvačka a druhá houslistka, dále pak baskytarista Jarin Janek (bývalý člen skupiny Krucipüsk), bubeník Vojta Douda, perkusista Vít Halška a studenti Marek Prokop (dechy) a Marek Tran (kytara). Styl hudby, kterou hrají, je těžko označit výstižným názvem. Je to cosi jako mix rocku (v některých pasážích opravdu výrazně převládající), klasiky, jazzu a dalších vlivů. Možná nejvýstižněji působí označení World fusion, jak se vyjádřil baskytarista. Celkově však skvělá muzika a dobrá nálada, při které mi bylo do tance jako málokdy. Přišlo mi proto přinejmenším divné, že to tak cítí kromě mě jen malá hrstka lidí, jelikož většina si jen tak maximálně pokyvovala hlavou do rytmu a téměř se nepohnuli. Což o to, takový přístup bych ještě chápala u předkapely, avšak moc se nezměnilo ani v druhé půli. Jakoby se na všechny návštěvníky přenesla pověstná finská neveselá povaha. Večer ve znamení mnohočlenných kapel a kvalitní muziky inspirované národní lidovou tvorbou však pokračoval dál hlavní hvězdou večera Värttinou.
...
Jako první na pódium vyšly zpěvačky. Představte si tři světlovlasé ženy (a tím myslím opravdu světlovlasé, typy, jaké snad jinde než ve Finsku ani najít nelze), jednu krásnější než druhou, v oblečení perfektně sladěném. Vizáž a souhra hraje totiž u Värttiny nemalou roli. Následovala mužská část skupiny se svými nástroji. Postavili se dozadu do řady, neboť jak bylo napsáno i v letáku popisujícím v krátkosti tyto muzikanty, „jako první dokázala Värttinä postavit do popředí ženské vokály a mužský projev zatlačit do pozadí“.
...
Většinu písní jsem sice slyšela úplně poprvé (popravdě řečeno, vlastním zatím jen dvě alba, z nichž pro živé vystoupení si kapela vybrala jen dvě mně známé písně), ale vůbec mi to nebránilo v tom si celý koncert a skvělou atmosféru náležitě vychutnat. Výše zmiňovaná souhra, chvílemi i divadelní etudy, kdy zpěvačky takto názorně dotvářely obraz textů, a dokonale vymyšlená choreografie včetně těch nejmenších pohybů rukou mě prostě absolutně dostala! V polovině koncertu se všechny tři ženy vytratily do zákulisí a kapela hrála dlouhé sólo. Tedy, lépe řečeno, bubeník spustil desetiminutový šílený výstup, kdy se snad stokrát zdálo, že užuž musí být konec, ale on začal nanovo. Ke konci snad už i muzikanti nevěděli, zda ho mají nějak „upozornit“, ale musím uznat, výkon to byl úžasný, naprosto nečekaný a odměněný zaslouženým potleskem. Poté se zpěvačky vrátili na pódium, zase v jiných šatech, opět jim to však ohromně slušelo. Postupem času jsem se posunula až do „kotle“, kde ale žádné nebezpečí úrazu jako při spoustě jiných vystoupení ani zdaleka nehrozilo. Místa bylo i na tancování dostatek. Další maličkostí, ale velice milou a potěšující, bylo, že všechny zpěvačky děkovaly trojjazyčně, a to ve finštině, angličtině i češtině. Zkrátka a dobře, úžasný zážitek, snad jen kdybych si nezapomněla vzít s sebou foťák. Příště, a věřím, že to bude brzo, se této chyby určitě vyvaruju. Doporučuju všem, ať už je váš oblíbený žánr jakýkoliv, pokud to jen trochu půjde, tuhle kapelu si určitě nenechte ujít, neboť Värttinä on paras!
...
Autor: Lenka Červená