"Dny Izraele jsou sečteny. Pokud sám neshodí atomovou bombu na Írán, bude smazán z mapy. Pokud to udělá, přivolá na sebe hněv muslimského světa. Západ zůstane lhostejný. Druhý holocaust nebude připomínat první. Jednoho krásného dne za pět či deset let, uprostřed nějaké regionální krize či zcela nečekaně, den, rok nebo pět let poté, co Írán začne disponovat atomovou pumou, se mullové z Qomu sejdou na tajné schůzi pod obrazem Ajatolláha Chomejního a dají íránskému prezidentovi zelenou. Rakety Šaháb III. a IV. poletí na Tel Aviv, Beer Ševu, Hajfu a Jerúšálájim. Cílem útoku bude i šest izraelských leteckých základen, na nichž je pravděpodobně uchovávána jaderná zbraň. Některé rakety budou vyzbrojeny nukleárními hlavicemi, jiné budou obsahovat biologické či chemické nálože. Anebo staré noviny. Vše k tomu, aby izraelské protivzdušné jednotky a síly Národní gardy byly zmateny. Pro stát velikosti Izraele čtyři nebo pět raket stačí. Izrael zmizí z mapy. Milion nebo více obyvatel Tel Avivu-Jafy a Jerúšálájim zemře během útoku, miliony budou trpět nemocí z ozáření. Izrael má asi sedm milionů obyvatel. Žádný Íránec nespatří žádného Izraelce.
...
Druhý holocaust bude jiný, protože se bude týkat i Arabů. V Izraeli jich žije 1,3 milionu, dalších 3,5 milionu žije na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Významné arabské menšiny žijí také v Jerúšálájim, Tel Avivu-Jafě a v Hajfě, nemalé skupiny Arabů jsou v bezprostředním sousedství Jerúšálájim a nedaleko Hajfy. I zde mnoho lidí zemře - okamžitě, anebo po jisté době. Ale masová vražda souvěrců Mahmúda Ahmadínežáda nezastaví, ani jeho mully. Íránci na Araby nehledí, zejména jsou-li to sunnité, s nimiž léta bojují. Zvláště pak pohrdají Palestinci, protože nezastavili Židy budující vlastní stát a zabírající celou Palestinu. Kromě toho íránské vedení vidí ve zničení Izraele "boží příkaz", ohlášku "Druhého příchodu", takže nebude váhat v takové důležité věci obětovat tolik "mučedníků". Arabové budou k jistým obětem ochotni, když bude vyhlídka na odstranění Židovského státu. Mezi íránskými politiky ovšem může někdo položit otázku: Co s Jerúšálájim? Jsou tam přece třetí nejdůležitější svatyně islámu, mešity Al Aksá a Omarova. Duchovní vůdce Alí Chameneí zodpoví ten dotaz určitě stejně, jako rozptýlí pochybnosti kolem zničení Palestiny: Toto místo, stejně jako země, se z Boží pomocí obrodí během dvaceti či padesáti let. Úroveň radiace klesne a země bude vrácena islámu.
...
Podle toho, jak mluví o nutnosti zničit Izrael a jak popírá holocaust, je Ahmadínežád zachvácen obsesí. Sdílí ji s mully. On i oni vyrostli na učení Chomejního, zatvrzelého antisemity, jenž často hřímal proti "Malému Satanovi". Ahmadínežád má povahu hazardéra, je ochoten riskovat budoucnost Íránu, a dokonce celého muslimského Blízkého východu jen proto, aby zničil Izrael. Jistě věří, že Alláh nějakým způsobem ochrání Írán před izraelským jaderným protiúderem či reakcí Spojených států. A pokud nechá Alláha stranou, může věřit, že íránský úder rozdrtí izraelský stát na prach, rozloží jeho vůdce, zničí pozemní jaderné základny, zdemoralizuje či zdezorientuje velitele ponorek s jadernými hlavicemi tak, že nedokáží odpovědět. Když se vezme v potaz, jak Ahmadínežád pohrdá nerozhodným Západem, je málo pravděpodobné, že by počítal s možností jaderného odvetného úderu Spojených států. A co když to v potaz bere a jednoduše je připraven takovou cenu zaplatit? Jak to řekl jeho učitel Chomejní v projevu z r. 1980: "Ctíme Alláha, nikoli Írán. Říkám, ať tato zem vzplane. Říkám, ať tuto zem přikryje dým, pokud to má znamenat triumf islámu." Pro Chomejního žáky je dokonce i obětování vlastní země přijatelné, pokud to přinese pád Izraele. Náměstek izraelského ministra obrany Efraim Sneh říkal, že Írán nemusí dokonce ani sahat po pumě, chce-li zlikvidovat Izrael. Už samo vlastnictví jaderné zbraně tak vystraší Izraelce, že ztratí naději a postupně se odstěhují, zatímco potenciální investoři a imigranti se budou smrtelně ohroženému Židovskému státu vyhýbat. To vše povede k jeho pádu.
...
Já si ale myslím, že Ahmadínežádovi a jeho spojencům chybí trpělivost k takovému uvažování. Přejí si Izrael zničit co nejrychleji a ještě za svého života. Druhému holocaustu předcházejí desítky let ideologické práce íránských a arabských vůdců, západních intelektuálů a novinářů. Různá publika dostávají různá sdělení, ale všechna slouží jednomu cíli - démonizaci Izraele. Muslimové na celém světě se učí: "Sionisté ztělesňují zlo." a "Izrael musí být zničen." Lidé ze Západu jsou instruováni mnohem subtilněji: "Izrael je rasistický tyran." a "V éře multikulturalismu je Izrael anachronický a zbytečný." Generace muslimů a přinejmenším jedna generace na Západě zůstaly vychovány podle tohoto "katechismu". Přípravy na druhý holocaust usnadňuje to, že mezinárodní společenství je rozděleno a řídí se vlastními egoistickými zájmy. Rusko a Čína mají obsesi, co se týče muslimských trhů, Francie vidí jen arabskou ropu, zatímco Ameriku neúspěch v Iráku uvrhl do hlubokého izolacionismu. Írán může volně naplňovat své jaderné ambice a nakonec se s Izraelem utká sám. Izolovaný Izrael se však ukáže být neschopný k takové konfrontaci, protože bude jako králík oslepený reflektory projíždějícího automobilu.
...
Loni v létě stranický aparátčík v roli premiéra a odborový funkcionář nižšího stupně v roli ministra obrany poslali do Libanonu armádu vycvičenou k rozhánění slabě vyzbrojených paletstických bojůvek. Izrael, nerozhodný a zneklidněný počtem obětí, prohrál čtyřiatřicetidenní miniválku s Hizbaláhem, s nevelkou, ale silně motivovanou a dobře Íránem vycvičenou a vyzbrojenou partyzánskou silou. Ta prohra hluboce zdemoralizovala izraelské politické i armádní vedení. Od té doby ministři i generálové, podobně jako jejich kolegové na Západě, zachmuřeně přihlížejí, jak se sponzoři Hizballáhu vyzbrojují smrtonosnou bombou. Paradoxně mohou být izraelští vůdci spokojeni, když na ně Západ naléhá, aby se mírnili. Zřejmě by chtěli silně věřit v ujištění Západu, že radioaktivní kaštany z ohniště za ně vytahá někdo jiný. Jsou dokonce tací, kteří věří myšlence z jiného světa, že sekularizovaná íránská střední třída, která stále existuje, se postará o změnu vlády v Íránu a zastaví šílené mully.
...
Pro stát, který má velmi omezené vojenské kapacity, jako Izrael, představuje íránský jaderný program nekonečně složitou výzvu. Íránci si vzali k srdci ponaučení z izraelského náletu na Osirak v r. 1981 a nejen zdvojili své nukleární instalace, ale rozprostřeli je po celé zemi a zakopala hluboko pod zem. Kromě toho íránské cíle leží dvakrát tak daleko od Izraele než Bagdád. Aby mohly být zničeny konvenčními zbraněmi, bylo by třeba disponovat americkými vzdušnými silami a bombardovat je více než měsíc pořád dokola. Izraelské letectvo, zvláštní jednotky a námořnictvo by v nejlepším případě dokázaly zničit pár kousků íránského projektu. Po útoku by ale pokračoval dál a Íránci by byli ještě odhodlanější získat bombu co nejdříve. Nepochybně by to vyvolalo okamžitou teroristickou ofenzivu namířenou proti Izraeli a možná i proti jeho západním spojencům, jako i všeobecné očerňování Židovského státu. Propagandisté sloužící Ahmadínežádovi by jednohlasně buráceli, že íránský program měl výlučně mírový cíl. Izraelské údery by v nejlepším případě mohly zpozdit íránský program o rok či dva.
...
Amerika neprovede odvetný úder Stručně řečeno, nekompetentní vedení v Jerúšálájim može brzy stanout tváří v tvář dilematu o rozměrech konce světa: Buď se rozhodne zaútočit konvenčními zbraněmi, což nepřinese větší efekt, anebo preventivně udeří do íránského jaderného programu atomovou zbraní. Má k tomu odvahu? A mělo by tak velké odhodlání, že v zájmu zachránění Izraele by zabilo miliony Íránců a fakticky zničilo Írán? Jeden moudrý generál kdysi dávno trefně řekl: Izraelský jaderný arzenál je k ničemu. Může být použitý buď "příliš brzy", anebo "pozdě". "Správný" okamžik nikdy nebude existovat. Pokud Izrael použije zbraň "předčasně", tedy v době, kdy Teherán ještě atomovou pumu mít nebude, zaútočí na něj celý muslimský svět a bude bez spojenců. Použije-li zbraň "pozdě", tedy po íránském útoku, nebude to mít větší smysl. Izraelští předáci proto zatnou zuby a budou počítat, že nějakým zázrakem vše dobře dopadne. Začnou se třeba Íránci vyzbrojení atomovou pumou chovat "racionálně"? Jenže oni se řídí jinou logikou a odpálí své rakety. A podobně jako v případě prvního holocaustu mezinárodní společenství nepodnikne nic. Izrael přestane existovat během pár minut - ne jako ve čtyřicátých letech, kdy svět pět let seděl s rukama za zády.
...
Až íránské rakety dopadnou na cíle, svět vyšle záchranná plavidla a lékařskou pomoc pro ty méně zuhelnatělé. Nenaháže bomby na Írán. Za jakým účelem? A za jakou cenu? Americká jaderná odpověď by se dotkla celého muslimského světa a střet civilizací by učinila všeobecným a hlubším. Kromě toho odvetný úder by neobnovil Izrael (cožpak oběšení sériového vraha vrátí život jeho obětem?). Proč by tedy měli bombardovat Írán? Nacisté z genocidy udělali průmysl, ale pachatelé byli v přímém kontaktu s oběťmi. Před vlastním zločinem je často odlidšťovali, měsíce a léta je pokořovali a prali jim mozky. Ale mezi zločincem a obětí byl vizuální, akustický a někdy i fyzický kontakt. Němci a jejich neněmečtí pomocníci museli vyhnat muže, ženy a děti z jejich domovů, zbít je, hnát ulicemi a pak zastřelit v nedalekém lesíku, anebo naložit do dobytčáků a odvézt do táborů, kde "práce osvobozovala". Tam oddělili práceschopné od neužitečných a ty druhé zatáhli do plynových "sprch", vypustili plyn a pak vytahovali těla, aby uvolnili místo pro další várku.
...
Druhý holocaust bude jiný. Ahmadínežád neuvidí a nebude se dotýkat těch, jimž přeje smrt (a lze spekulovat, jestli mu to nebude líto, protože by po letech služby v íránských eskadrách smrti v Evropě zase mohl ucítit pach skutečné krve). A skutečně, neobjeví se scény, jako třeba ta v září 1942 v polském Bolechově, již ve své poslední knížce líčí Daniel Mandelsohn: "Krutý osud čekal paní Gryndbergovou. Ukrajinci a Němci vtrhli do jejího domu v okamžiku, kdy rodila. Pláč a nářky přítomných nepomohly, byla vyvlečena z domuv noční košili a zavedena na prostranství před radnicí. Tam /../ za přítomnosti davu Ukrajinců, kteří jí spílali a zesměšňovali ji, byla odtažena na hromadu odpadků, kde nakonec porodila. Dítě jí hned vzali, pupeční šňůru ani neustřihli a novorozence hodili davu k rozšlapání. Paní Gryndbergová krvácela a několik hodin, opřená o zeď radnice, hleděla na krvavé kousky těla svého dítěte. Pak ji vzali spolu s dalšími na nádraží a nacpali do vagonu, který jel do tábora smrti." Příště už nenastanou tak srdceryvné scény, kat i oběť nebudou tonout v krvi, i když podle obrázků z Hirošimy a Nagasaki mohou být fyzické efekty nukleárního výbuchu skutečně nepříjemné. Což nemění skutečnost, že půjde o holocaust."
...
Autor: Benny Morris (izraelský historik, profesor na Ben-Gurionově universitě)

Převzato: http://vpravo.blog.cz