IZRAEL: i kibucy mají své chyby
23. 2. 2007
Osady v Izraeli zavádějí diferencované platy. Původní myšlenka, podle
níž všichni pracují bez mzdy na společném díle, se rozplývá. I v zahraničním tisku proběhla v
těchto dnech krátká zpráva, že v Deganji, prvním kibucu, založeném
právě před sto lety, se členové družstva rozhodli zrušit dosavadní
úplnou komunu a zavést diferencované platy. Pro izraelskou společnost - zejména pro ty Izraelce, kteří v zemi žili už 40 až 50 let – je to
bomba, jako by bylo pro Američany zavedení království namísto republiky
nebo pro katolíky jako kdyby papež přešel na muslimskou víru. Protože
kibuc do značné míry symbolizuje Izrael a Deganja symbolizuje kibuc.
...
Když se před 50 až 60 lety ptali lidí ve světě, co si představují pod pojmem „Izrael“, většinou odpověděli – Jeruzalém, Zeď nářků, Ben-Gurion (případně generál Moše Dajan s páskou na oku) a ovšem: kibuc. Zemědělské družstvo, ale vůbec nepodobné JZD, přesněji zemědělská komuna, v níž všichni pracují na společném díle a nikdo nebere plat, v níž se uskutečňuje heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (pokud byla komuna schopna tyto potřeby plnit).
...
Každý člen dostal koncem týdne ze společné prádelny dvě košile, jednu sváteční, jednu pracovní. Všichni jedli ve společné jídelně, děti spaly ve společných domovech, přicházely domů jen po pracovní době rodičů. První kibucy založili začátkem 20. století idealističtí přistěhovalci, většinou z Ruska, stoupenci anarchistických a socialistických ideálů. Snívali o tom, že síť kibuců se rozšíří po celé zemi, a Izrael se tak stane jedinou ideální, rovnostářskou společností. Vůdcové nejdůležitějších politických stran byli členové kibuců, kteří i jako poslanci parlamentu zachovávali skromnost a střídmost, byli nepodplatitelní a zdálo se jim, že rozšíření jejich jednopokojového bytu v kibucu o půl pokoje je „zbytečný luxus“.
...
Přicházeli z Jeruzaléma koncem týdne domů, a když na ně přišla řada, v sobotu obsluhovali členy kibucu ve společné jídelně. V kibucu se narodil Moše Dajan, premiér Jicchak Rabin a mnoho dalších osobností. Členové kibuců byli elita izraelské společnosti, mlčky to uznávali i jejich ideologičtí odpůrci. Změny začaly někdy koncem 50. let. Izraelská společnost se vyvíjela a bohatla. Nejvyšší důstojníci izraelské armády vyšli z kibuců, mohli nastoupit skvělou vojenskou kariéru – jejich kibuc však na ně po skončení základní vojenské služby čekal. Ne každému se ale chtělo vrátit se do kravína nebo na pole.
...
V kibucech se vyvinuly průmyslové podniky, jejich ředitelé se setkávali se svými partnery ze soukromého sektoru. Ti se těšili vysoké životní úrovni, zatímco ředitel kibucké továrny žil zrovna tak jako noční strážce v jím vedeném podniku. Pak začali přeživší nacistických koncentráků dostávat německé odškodnění a ne každý z nich se chtěl o tyto krví a strádáním vykoupené peníze podělit s ostatními. Rovnost dostávala trhliny. Druhá a třetí generace, která se do kibucu narodila, aniž si tento způsob života zvolila, začala mít jiné představy. První kibucy, v nichž byly zavedeny diferenciální platy, byly vyloučeny z kibuckého hnutí. Vývoj se však zastavit nedal. „Hlasovala jsem pro privatizaci kibucu, ačkoli jsem proti ní. Chtějí to však mé děti a to už je jejich život mnohem spíš než můj“, řekla mi známá kibucnice. V „privatizovaných“ kibucech vznikla vrstva starších lidí, které „diferencovaná“ mzda uvrhla do bídy. Sen o spravedlivé, solidární kibucké společnosti se rozplývá.
...
Opouštění ideálů V izraelských kinech se nyní promítá film „Eskymáci v Galileji“. Je to o privatizovaném kibucu, jehož členové ho opustili, zapomněli v něm však ve starobinci zakladatele kibucu. Když si starci a stařenky uvědomí, co se stalo, snaží se zařídit život podle starých pravidel – neúspěšně. Přirozeně, jde o alegorii. Ve skutečnosti nová generace zakladatele neopouští – opouští jenom ideály, jimž zasvětili život. Diváci – jsou jich desetitisíce – vycházejí z kina s pocitem smutku a také studu: byli jsme kdysi lepší společnost, než jsme nyní. Jejich ostych se ještě zvýší, když v novinách vedle kritiky „Eskymáků v Galileji“ spatří zprávu, že Oferu Glaserovi, manželovi milionářky Šari Arisonové, odsouzeného za vícenásobné sexuální obtěžování svých zaměstnankyň na šest měsíců vězení, uspořádali v předvečer jeho nástupu k trestu večírek na rozloučenou.
...
Bylo tam na 150 hostů, každý, kdo má jméno v izraelské společnosti, mezi nimi i dcera a vnučka v kibucu narozeného Jicchaka Rabina... V minulosti tvořili kibucníci zemědělskou komunu, kde všichni pracovali na společném díle i jedli v jedné jídelně. Dnes se však z kibuců stávají privatizované osady, kde řadu starších lidí uvrhla „diferencovaná“ mzda do bídy.
...
Autor: Jehuda Lahav
...
Když se před 50 až 60 lety ptali lidí ve světě, co si představují pod pojmem „Izrael“, většinou odpověděli – Jeruzalém, Zeď nářků, Ben-Gurion (případně generál Moše Dajan s páskou na oku) a ovšem: kibuc. Zemědělské družstvo, ale vůbec nepodobné JZD, přesněji zemědělská komuna, v níž všichni pracují na společném díle a nikdo nebere plat, v níž se uskutečňuje heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (pokud byla komuna schopna tyto potřeby plnit).
...
Každý člen dostal koncem týdne ze společné prádelny dvě košile, jednu sváteční, jednu pracovní. Všichni jedli ve společné jídelně, děti spaly ve společných domovech, přicházely domů jen po pracovní době rodičů. První kibucy založili začátkem 20. století idealističtí přistěhovalci, většinou z Ruska, stoupenci anarchistických a socialistických ideálů. Snívali o tom, že síť kibuců se rozšíří po celé zemi, a Izrael se tak stane jedinou ideální, rovnostářskou společností. Vůdcové nejdůležitějších politických stran byli členové kibuců, kteří i jako poslanci parlamentu zachovávali skromnost a střídmost, byli nepodplatitelní a zdálo se jim, že rozšíření jejich jednopokojového bytu v kibucu o půl pokoje je „zbytečný luxus“.
...
Přicházeli z Jeruzaléma koncem týdne domů, a když na ně přišla řada, v sobotu obsluhovali členy kibucu ve společné jídelně. V kibucu se narodil Moše Dajan, premiér Jicchak Rabin a mnoho dalších osobností. Členové kibuců byli elita izraelské společnosti, mlčky to uznávali i jejich ideologičtí odpůrci. Změny začaly někdy koncem 50. let. Izraelská společnost se vyvíjela a bohatla. Nejvyšší důstojníci izraelské armády vyšli z kibuců, mohli nastoupit skvělou vojenskou kariéru – jejich kibuc však na ně po skončení základní vojenské služby čekal. Ne každému se ale chtělo vrátit se do kravína nebo na pole.
...
V kibucech se vyvinuly průmyslové podniky, jejich ředitelé se setkávali se svými partnery ze soukromého sektoru. Ti se těšili vysoké životní úrovni, zatímco ředitel kibucké továrny žil zrovna tak jako noční strážce v jím vedeném podniku. Pak začali přeživší nacistických koncentráků dostávat německé odškodnění a ne každý z nich se chtěl o tyto krví a strádáním vykoupené peníze podělit s ostatními. Rovnost dostávala trhliny. Druhá a třetí generace, která se do kibucu narodila, aniž si tento způsob života zvolila, začala mít jiné představy. První kibucy, v nichž byly zavedeny diferenciální platy, byly vyloučeny z kibuckého hnutí. Vývoj se však zastavit nedal. „Hlasovala jsem pro privatizaci kibucu, ačkoli jsem proti ní. Chtějí to však mé děti a to už je jejich život mnohem spíš než můj“, řekla mi známá kibucnice. V „privatizovaných“ kibucech vznikla vrstva starších lidí, které „diferencovaná“ mzda uvrhla do bídy. Sen o spravedlivé, solidární kibucké společnosti se rozplývá.
...
Opouštění ideálů V izraelských kinech se nyní promítá film „Eskymáci v Galileji“. Je to o privatizovaném kibucu, jehož členové ho opustili, zapomněli v něm však ve starobinci zakladatele kibucu. Když si starci a stařenky uvědomí, co se stalo, snaží se zařídit život podle starých pravidel – neúspěšně. Přirozeně, jde o alegorii. Ve skutečnosti nová generace zakladatele neopouští – opouští jenom ideály, jimž zasvětili život. Diváci – jsou jich desetitisíce – vycházejí z kina s pocitem smutku a také studu: byli jsme kdysi lepší společnost, než jsme nyní. Jejich ostych se ještě zvýší, když v novinách vedle kritiky „Eskymáků v Galileji“ spatří zprávu, že Oferu Glaserovi, manželovi milionářky Šari Arisonové, odsouzeného za vícenásobné sexuální obtěžování svých zaměstnankyň na šest měsíců vězení, uspořádali v předvečer jeho nástupu k trestu večírek na rozloučenou.
...
Bylo tam na 150 hostů, každý, kdo má jméno v izraelské společnosti, mezi nimi i dcera a vnučka v kibucu narozeného Jicchaka Rabina... V minulosti tvořili kibucníci zemědělskou komunu, kde všichni pracovali na společném díle i jedli v jedné jídelně. Dnes se však z kibuců stávají privatizované osady, kde řadu starších lidí uvrhla „diferencovaná“ mzda do bídy.
...
Autor: Jehuda Lahav
Komentáře
Přehled komentářů
Jehuda Lahav je levičák. A leckteré texty, vytržené z kpontextu, jsou nesrozumitelné - nebo mohou být pochopeny nesprávně, zkresleně...
Poznámka
(VKVK, 19. 7. 2007 3:59)