Nejstarší židovské osídlení První zmínky o přítomnosti Židů na českém území pocházejí z počátku 10. století a týkají se židovských kupců, přijíždějících do prostoru české kotliny z území Východofranské a Byzantské říše či Cordóbského a Bagdádského chalífátu. Přiváželi sem luxusní zboží (orientální látky, víno, koření, výrobky z drahých kovů, zbraně) a vyváželi zemědělské produkt, dobytek, dřevo, vosk, kožešiny, ale především otroky. Ti byli dle nejnovějších výzkumů zřejmě nelukrativnějším zbožím, které mohl ranný český stát nejen židovským, ale i dalším obchodníkům, nabídnout. Celá expanze českého státu zvláště za knížete Boleslava I. (935 – 972) na východ a částečně sever a jih od české kotliny byla uskutečněna především kvůli zisku. Vedle přímo zabrané kořisti, zejména drahých kovů, látek, koření, hrál hlavní úlohu prodej otroků. Čeští bojovníci prodávali jak zajatce získané v přímých bojových akcích, tak i otroky dodávané podřízenými knížaty a náčelníky v rámci plnění jejich závazků vůči českému státu.
...
Židé sami, ať už žili kdekoli v Evropě nebo např. v Egyptě či Blízké východě, otroky nakupovali pro svou vlastní potřebu. O nákup otroků v judaistických rodinách se staraly téměř výhradně hospodyně Tito otroci se běžně darovali a věnovali, mohli získat od svých pánů svobodu. Práce v židovských rodinách nebyla tak namáhavá, protože řada prací (mletí obilí, praní prádla, pečení pečiva) byla vykonávána mimo dům u specialistů na tuto práci. Otroci a otrokyně se tak mohli starat o děti, dokud nezačaly chodit do školy, vyšívali apod. Otrokyně doprovázely své paní i na různé slavnostní příležitosti – sňatky, návštěvy přátel, narození dítěte v cizí rodině apod. Na rozdíl od muslimů byl tělesný styk s otrokyní považován za těžký hřích, který se mohl trestat i smrtí. Otroci bývali naproti tomu pověřováni spolupráci ve firmách zaměstnavatelů, buď jako obchodní agenti nebo jako pomocníci. V některých případech se dokonce bývalí otroci uplatnili, když finančně podpořili vdovy po svých bývalých pánech. Naproti tomu i páni měli mnohdy velmi dobrý vztah ke svým otrokům a když tito byli např. zajati nepřáteli, snažili se je vykupovat často zpět.
…
Jeden významný Žid té doby Moše ben Maimon zvaný Maimonides o vztahu Židů k otrokům píše: „Je zbožné a rozumné, chová.-li se pán ke svému otroku milosrdně a spravedlivě, nepřetěžuje-li ho prací a nepůsob-li mu zármutek, a též předkládá-li mu stejné jídlo a pití, jaké požívá sám. Neměl by ho ponižovat ani tělesnými tresty, ani slovně. Neměl by na něj křičet, nýbrž hovořit s ním klidně a naslouchat jeho argumentům“. Otrok měl však zároveň přijmout židovské náboženství a žít judaistickým způsobem života. Pokud by otrok nepřijal do roka židovskou víru, měl být dále prodán. Otroci měli všeobecně velmi dobré postavení, postavení jako členové rodiny. Při propuštění z otroctví požívali tito propuštěnci všech práv svobodných občanů včetně nároku na studia svatých písem a též práva uzavírat sňatky po libosti, i s osobami svobodnými, účastnit se života podnikatelského či vykonávat jiná svobodná povolání. Lze zjistit, že věna některých propuštěnek jsou o poznání bohatší než věna svobodných nevěst. Nejvíce zpráv o slovanských otrocích však máme z muslimského Středomoří (Andalusie), kde tito otroci často končili, ale i zde bylo jejich postavení poměrně slušné a ve většině případu se dá říci, že se v postavení otroka měli lépe, než kdyby žili svobodně ve střední Evropě. 
...
Židovští kupci, stejně jako kupci jiných národností, obdrželi od českých knížat řadu privilegií a jejich počet, konkrétně v Praze, vzrůstal. O jejich pobytu zde se v 60. letech 10. století zmiňuje ve své relaci o Praze pro cordóbského chalífu, židovský kupec a diplomat Ibrahím ibn Jakúb. Ten jako vůbec první hodnověrný pramen popisuje Prahu těmito slovy: „Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přicházejí sem z města Krákowa Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách…V městě Frága vyrábějí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích…“. Kde se v Praze Židé vlastně usadili není jisté, ovšem s ohledem na zákazníky, kterými byla panující dynastie a aristokracie, lze předpokládat, že žili v prostoru Malé Strany, v podhradí Pražského hradu, a když král Vratislav I. (1061 - 1092) přenesl své sídlo na Vyšehrad, následovali jej do tohoto prostoru (opět do podhradí), jak se o tom zmiňuje ve své Kronice české kanovník Kosmas. Kosmas a jeho pokračovatelé zároveň tvrdí, že se jisté židovské obce měli nacházet kromě Prahy i v dalších kupeckých osadách, v Brně, Litoměřicích, Chebu, Znojmě, Jihlavě a v Olomouci. Z nepočetných dokladů o postavení Židů v ranném středověku vyplývá, že židovské obce podléhaly přímo panovníkovi, který jim udělil souhlas k osídlení. Židé tedy měli u nás zpočátku statut svobodných lidí, tzv. hostů, podobně jako např. Němci nebo Vlaši (Italové), kteří v obchodních střediscích rovněž zakládali kupecké kolonie.
…
Od počátků 13. stol. však začalo postavení Židů nepříznivě ovlivňovat kanonické církevní právo, zejména různá omezující nařízení III. a IV. lateránského koncilu (1179 a 1215). Na jejich základě byli i Židé v českých zemích postupně vyřazování z výrobní činnosti a provozování řemesel a povolání sociální povahy. Tato určitá řemesla směli vykonávat pouze pro potřeby židovské obce. Jedinou oblastí, kterou se směli v křesťanské společnosti zabývat, zůstalo peněžnictví a s řadou omezení též samotný obchod. Zvláště obchod s penězi (půjčování peněz na úvěr), který byl výhradně Židům vyhrazen až do husitských válek, posiloval záporný postoj nejširších vrstev obyvatel vůči jejich přítomnosti. Křesťanská společnost ranného středověku totiž považovala lichvu za hříšné jednání, v rozporu s křesťanským nařízením „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Židé měli být též viditelně od ostatní společnosti odlišeni, přičemž ona znamení se lišila dle jednotlivých zemí. Nicméně převažovala žlutá barva, jež byla pokládána za barvu zrádců, neboť Židé, a to bylo to jejich největší středověké stigma, zradila Boha tím, že ukřižovali jeho syna, Ježíše Krista. Židé též nemohli bydlet rozptýleně mezi křesťany, ale pokud možno na jednom místě – v ghettu. Židé též nesměli vlastnit půdu a živit se zemědělskou činností, běžně navštěvovat křesťanské domy apod. Od 13. stol. určovala právní postavení Židů v českých zemích – tak jako v jiných zemích – panovnická privilegia. Nejstarší z nich bylo privilegium Přemysla Otakara II. z roku 1254 tzv. Statuta judaeorum, o němž se v učebnicích dějepisu vůbec nepíše, přestože bylo základní právní normou pro židovské etnikum na našem území. Tato statuta upravují právní vztah v rovině Žid a křesťan a Žid a panovník. Zachycují změnu jejich společenského postavení z oněch svobodných lidí – hostů, v poddané.
…
Nicméně, protože židovské obyvatelstvo plně podléhalo pouze panovníkovi a tedy pouze mu platilo daně, snažili se je panovníci svými oficiálními výnosy chránit. Listinou z roku 1254, tedy v oněch Statutech, tak např. Přemysl Otakar II. vyhlásil závaznost dvou bul papeže Inocence IV. z roku 1253, jimiž „…nařizuje se pod trestem ztráty úřadu, poctivosti anebo do klatby dání, aby žádný Židy…ke křtu a víře křesťanské nenutil, aby jim žádný bezprávně neubližoval, jich nebil, peněz a zboží jim nebral, aby jim žádný v svěcení svátků překážky nečinil, k pracím, robotám jich nenutil, hřbitovů jejich nepustošil, neubíral, těl mrtvých nevykopával, aniž jim vytýkal, že při bohoslužbách lidské krve úžívali“. Poškození židovského majetku se rovnalo poškození majetku panovníka, a proto za takové činy stejně jako za fyzické napadení, zranění či zabití Žida nebo únos židovského dítěte byly stanoveny přísné tresty. Ve vnitřních sporech směli Židé jednat dle vlastního talmudického práva, ve sporech s křesťany byl soudcem tzv. židovský rychtář – křesťan, který znal jak právo městské, dle kterého se ve městech soudilo, tak i židovské – talmudické. Odvolat se bylo možné k nejvyšší instanci, tj. panovníkovi nebo nejvyššími komořímu.
...
Přemyslovo privilegium z roku 1254 se pak stalo právní normou, kterou s různými obměnami napodobovali i další čeští panovníci, mezi nimi např. i Jan Lucemburský (podepsal to neznámo kdy) nebo Karel IV. (roku 1356). Židovští „servi camerae“ – „služebníci královské komory“ (poprvé byli takto označeni v potvrzení privilegia Karlem IV.) se pro vládce napříště stali trvalým zdrojem příjmů. I syn Karla IV. Václav IV. musel Statuta Judaeorum podepsat, protože roku 1389 se uskutečnil největší pogrom na Židy až do nacistické okupace. Situace se vyhrotila v Praze, kde byl neznámým pachatelem napaden kněz nesoucí hostii. Záhy se začaly objevovat zkazky, že prý byl napaden nějakým Židem, což mělo za následek vypuknutí onoho pogromu, při kterém v Praze a okolí bylo bezdůvodně vyvražděno na 3 000 Židů. Židé dodnes připomínají památku na svého básníka té doby Avigdora Karu (zemřel 1439), pražského rabína, který celou situaci popsal v jednom svém básnickém díle s názvem „Všechna ta neštěstí“. Husité ve své ideologii měli na Židy poněkud vstřícnější postoj. Jejich záměrem zpočátku bylo, aby se skutečně zapojili do společnosti a mohli se živit stejně jako ostatní obyvatelé země. Na druhou stranu i husité Židy nadále obviňovali z toho, že nechali ukřižovat božího syna, Ježíše Krista, takže i v období husitském jsou zaznamenány pogromy na Židy. V následujících stoletích začali být Židé vážnou hospodářskou konkurencí ostatnímu městskému patriciátu především v královských městech, a proto byli několikrát vypovězeni nejen z rodného města, ale v některých obdobích i ze své vlasti.

...
Na přelomu 15. a 16. stol. se Židé i díky onomu vyhánění z královských měst usazují i ve městech poddanských a též i na vsích. Právě v této době jsou osídlována města s Židy později velmi úzce spjata jako např. Třebíč, Mikulov, Boskovice, Holešov, Strážnice, Loštice, Úsov apod. Na počátku 16. stol. se zdálo, že se situace uklidnila, ale vše změnil velký požár Prahy roku 1541. Útrpným právem byli vyslýcháni i podezřelí Židé, kteří se na mučidlech přiznali k údajnému židovskému spiknutí, což bylo použito při jednání podzimního českého zemského sněmu v Praze téhož roku. Bylo rozhodnuto, že všichni Židé budou z Čech vyhnáni. Panovník Ferdinand I. však Židům nakonec povolil zůstat ještě přes zimu, ale v květnu roku 1542 český zemský sněm svůj výnos z předcházejícího roku potvrdil a Židé se museli stěhovat. V Praze tak nakonec zůstalo jen pár židovských rodin, z Čech na některých místech zůstali z jiných odešli a Moravy se tato situace prakticky nedotkla, protože zde židovskou menšinu chránila vrchnost a neměla zájem na jejich odchodu z důvodu finančních, zvláště daňových. Krátce nato, roku 1547 nakonec Ferdinand I. povolil Židům s jistými omezeními návrat do vlasti. Největšího klidu a rozkvětu zažili Židé za vlády habsburského císaře Rudolfa II. ve 2. pol. 16. stol. a na počátku století 17. až do počátku 30 ti-leté války. Je to doba, známá též pod označením jako zlatý věk židovských dějin v českých zemích. Tehdy žil známý Jehuda Liwa ben Becalel nebo-li rabbi Low či v židovském světě známý jako Maharal (1520 – 1609), jeden z největších židovských učenců, ke kterému se vážou známé pověsti o Golemovi (měl ho vytvořit a vdechnout mu život). Původně pocházel z Polska z Poznaně, kde se narodil kolem roku 1520. Na studia odešel do Prahy, aby se po nich stal vrchním moravským zemským rabínem – působil především v Mikulově. V 70. letech 16. stol. se stěhuje do Prahy a reformuje zde židovské školství. Rabbi Low se měl dokonce sejít roku 1592 se samotným císařem, avšak dodnes nikdo neví, o čem spolu přesně jednali. Z jeho díla je zachováno na 9 velkých spisů, které se dodnes studují a obsahují náboženskou filosofii, etiku a právě zmiňovanou pedagogiku.
...
Z dalších velmi známých person je třeba jmenovat Mordechaje Maisla, který zastával funkci primase čili předsedy židovské komunity. Proslavil se především jako skvělý obchodník, který věnoval velké sumy peněz na financování židovského školství a staveb – židovská radnice v Praze, Vysoká synagoga, vydláždění ulič židovského města v Praze a postavil i vlastní synagogu – Maiselovu. Jakob Baševi známý židovský obchodník, pocházející z Itálie (narodil se ve Veroně) proslul též jako vynikající finančník, ale podobně jako Maisl i jako mecenáš. Byl to navíc vůbec první Žid u nás, který získal šlechtický přídomek, konkrétně – z Treuenburgu, což se dá přeložit jako „z věrného hradu“, protože samotný Jakob stál při císaři jako při svém hradu vždy velmi věrně. Nicméně jeho postavu nelze hodnotit jen v pozitivních barvách, protože se stal členem mincovního konsorcia spolu např. se známým Albrechtem z Valdštejna, které odkoupilo od panovníka právo razit na určitou dobu mince, přičemž se však podvádělo ve velkém. Dnes by se tamější činnost tohoto mincovního spolku zřejmě označilo jako „tunelování“. Jakob Baševi pak byl však jediný, kdo za tyto podvody pykal ve vězení. Během třicetileté války se postavení Židů opět zhoršovalo, neboť válčící Habsburkové nutně potřebovali stále větší finanční částky na krytí potřeb svých vojsk ber kde ber. Židé tak byli nuceni odevzdávat stále vyšší a vyšší daně či nejrůznější jiné poplatky. Na druhou stranu, aby toho byli vůbec schopni, obdrželi v těchto letech řadu privilegií, které měli podpořit jejich obchodní pozice v povolených odvětvích obchodu a podnikání. V polovině 17. stol. se i přes některé negativní jevy počet Židů v českých zemích nebývale navýšil. Významnou měrou k tomu přispělo přistěhovalectví z Polska (uprchlíci před pogromy 1648 a 1649), Uher (běženci před tureckým nebezpečím) a z Vídně (po vypovězení zdejších Židů nařízením z roku 1670).
...
Roku 1648 císař Ferdinand III. potvrzuje dřívější židovská privilegia, takže e zdálo, že se situace po 30 – ti leté válce uklidní, ale již roku 1650 zemský sněm v Čechách tento jeho majestát zrušil. Omezil také dřívější výsady a povolení, týkající se obchodního a výrobního podnikání Židů, najímání křesťanské čeledi apod. Na základě stejného usnesení měli také Židé opustit všechna místa, která neobývali před rokem 1618. Ferdinandův nástupce Leopold I. nakonec toto datum posunul na rok 1657. Tato a následující nařízení pak vešla do dějin jako „úřední antisemitismus“. Tento postup ze strany státu pokračoval roku 1679, kdy byla jmenována speciální tzv. redukční komise, která měla za hlavní úkol na základě soupisu židovského obyvatelstva navrhnout snížení jejich počtu. Připravovaná nařízení však nakonec nevstoupila v platnost, ale byla předzvěstí událostí příštích. Za vlády otce Marie Terezie Karla VI. přistoupily zemské úřady k vysoce nehumánnímu opatření. Roku 1726 byl po sčítání obyvatel vydán tzv. familiánský zákon, podle nějž měl být zachován daný počet židovských rodin v nezměněném stavu. V Čechách se jednalo o 8 541 rodin a na Moravě o 5106 rodin). Aby se tohoto cíle dosáhlo směl se ženit pouze nejstarší syn z každé židovské rodiny. Ostatní synové museli buď zůstat svobodní, což bylo v zásadním rozporu s tradicí judaismu, nebo odejít ze země. V praxi pak každá židovská rodina obdržela tzv.rodinné familiánské číslo, které se dědilo z otce na nejstaršího syna. Při vymření nějakého židovského rodu, existovala možnost zakoupení jejich čísla pro danou rodinu.
…
Do stejné doby spadá i zveřejnění tzv. translokačního reskriptu nebo-li přesídlovacího nařízení. Toto ustanovení nepokrytě vycházelo ze středověkých církevních předpisů, jejichž pomocí měli být Židé izolováni od křesťanského obyvatelstva. Reskript nařizoval, aby Židé byli v místech svého pobytu už striktně soustředěni do uzavřených čtvrtí, které by byly v předepsané vzdálenosti od kostelů i míst konání náboženských slavností. V případě vesnic a menších městeček, kde jednotlivé židovské rodiny žili uprostřed mezi křesťanskými sousedy, se Židé museli přestěhovat na vykázané místo. Největší pohromu však přestavovalo vypovězení v letech 1744 – 1748, k němuž došlo na počátku vlády Marie Terezie během válek o rakouské dědictví. Záminkou k tomuto rozhodnutí se stala obvinění, že Židé podporují nepřátelské Prusko a dopouštějí se špionáže. Až po zdlouhavých jednáních nakonec Marie Terezie povolila po čtyřech letech návrat vyhnaným Židům. Při tom však museli zaplatit a to každoročně tzv. toleranční daň, jež se platila až do roku 1848. Situace se začala pro Židy příznivě vyvíjet za vlády syna Marie Terezie Josefa II. Jeho reformy otevřely Židům cestu k postupnému zrovnoprávnění ve společnosti. V letech 1781 (pro Čechy) a 1782 (pro Moravu) byl vydán Toleranční patent, který Židům mimo jiné přinesl zrušení povinnosti nosit židovské vnější označení (žluté označení na oděvu). Další dekret tzv. dvorský dekret z 18. října zase Židům povoloval návštěvu všech škol včetně univerzit. Židé nadále směli získávat akademické hodnosti (s výjimkou teologické fakulty) a mohli též vykonávat některá dříve zakázaná zaměstnání. Židům se tak otevřely nové možnosti v podnikání, v průmyslu, ale již i v zemědělství, přestože stále ještě nesměli vlastnit a kupovat půdu. Další nařízení Josefa II. nařizovalo zavedení matrik a tím i plánovité statistiky židovského obyvatelstva u nás. V rámci germanizačního procesu však též Židům nařídil, aby kromě svého hebrejského jména povinně přijali i německé přijímení. V této souvislosti byl dokonce vydán i seznam všech možných německých přijímení, ze kterých si Židé měli vybrat. Ve škole měli Židé napříště hovořit němčinou, do té doby v nich mluvili česky!
…
Josefinské reformy nakonec shrnul Židovský systemální patent z roku 1797, který tvořil základ právního postavení Židů až do roku 1848, kdy rakouští Židé získali občanskou rovnoprávnost. Ústavou z roku 1867 navíc získávají i volební právo, samozřejmě jen u mužů, jak tomu bylo i u ostatní společnosti. Na konci 19. a na počátku 20. stol. se Židé velmi výrazně prosazují v podnikatelské sféře díky oněm nařízením Josefa II. V první polovině 19. stol. se vytvořily základy kapitalistického podnikání později významných židovských obchodních rodin. Jednalo se např. o rodinu Porgesů z Portheimu (textilní průmysl), Příbramů, Jeruzalémů, Jelínků (Vizovice), Moserové, Kolbenové (ČKD – Česká Kolben Daněk) apod. Protože se však tyto rodiny přikláněli k německému živlu a německy se asimilovali, byli ze strany česky smýšlející společnosti (doba Národního obrození) odmítáni stejně jako např. Němci. To na přelomu 19. a 20. stol. posílilo růst živelných antisemitských tendencí. Známou obětí těchto protižidovských nálad se stal roku 1899 polenský Žid Leopold Hilsner, který byl falešně obviněn z rituální vraždy křesťanské dívky A. Hrůzové. I když důkazy proti němu chyběly, většina tehdejší české společnosti si přála jeho odsouzení. Proti se stavěli jen někteří jedinci typu T. G. Masaryka.
…
V období první republiky (1918 – 1938) se židovská situace uklidnila. Byl to však klid před bouří, kterou rozpoutali fanatičtí nacisté. Československá republika uznávala dokonce židovskou národnost. Židovské spolky a politické organizace pracovaly v naprosté svobodě a jejich činnost byla ukončena právě až nacistickou okupací roku 1939. V ČSR byla založena i židovská politická strana, která ve volbách roku 1929 a 1935 získala dvě poslanecká křesla v Národním shromáždění. K nejznámějším židovským politikům patřil Adolf Stránský (1855 – 1931), který od roku 1893 vydával Lidové noviny. K rozkvětu umění a kultury 1. republiky přispěli i mnozí židovští umělci, kteří nezřídka svou židovskou identitu vyjadřovali ve svém díle. K předním spisovatelům tak patřil např. Karel Poláček (Bylo nás pět), Jiří Langer, poslední pražský básník, který psal kromě češtiny a němčiny též hebrejsky. Z jeho díla je nejznámější sbírka chasidských legend Devět bran. K židovským básníkům všeobecně známým patřil např. Egon Hostovský a nesmírně talentovaný Jiří Orten. Z německy psané literatury je nesporně nejznámější odkaz Franze Kafky či Maxe Broda, světově známé je i jméno tzv. „zuřivého novináře“ Egona Erwina Kische. V oblasti hudby vynikl Gustav Mahler, Hans Krása a jiní, v divadle a ve filmu např. Huga Haas. Ale to se již schylovalo k největší židovské tragédii v jejich dějinách, ke snaze vyhladit Židy ze zemského povrchu.
...
Zdroj: Mgr. Petr Láznička (významný český profesor)