PALESTINA: vesnice, které nejsou na mapě
Čtrnáct kilometrů od Haify, na svazích hory Karmel, ležela vesnice Ejn Hud. Byla to vesnice čistě muslimská a dosti výstavná. Pod osmanskou správou v 19. století zde dokonce vznikla chlapecká škola. Vesničané pěstovali olivy a svatojánský chléb. Roku 1948 na ni Izraelci zaútočili/ ale vesničané neutekli a své domy neopustili. Později k tomu byli donuceni, odešli tedy na jih nebo do uprchlických táborů.
...
Většina arabských vesnic v okolí zanikla, Ejn Hud však zůstal stát. Do opuštěných domů se nastěhovala skupina izraelských výtvarných umělců. Zrestaurovali staré kamenné stavby, v mešitě otevřeli bar a restauraci a ozdobili si zahrady svými odvážnými či méně odvážnými moderními výtvory. Místo se přejmenovalo na Ejn Hod. Ale asi kilometr od staré vesnice vyrostla nová arabská osada. Vybudovali ji lidé spříznění s jednou rodinou z původního Ejn Hudu. Když po roce 1948 museli odejít, uchýlili se na své nedaleké pozemky. V obnoveném Ejn Hudu dnes bydlí asi dvě stě padesát lidí, vesnice je chudičká – pár domů, mešita. Obyvatelé nemají právo obdělávat okolní pozemky ani chovat zvířata.
...
V sedmdesátých letech postavili Izraelci kolem vesnice plot, aby se nemohla zvětšovat. V podstatě je – nebo byla – Ejn Hud jednou z mnoha zakázaných vesnic. Roku 1965 Izraelci totiž vypracovali seznam arabských obcí a uznali 123 z nich. Další stovky nebyly zaregistrovány, i když v nich bydleli Arabové, kteří byli podle zákona izraelskými občany. Podle některých odhadů by takových lidí dnes mělo být až sedmdesát tisíc, tedy asi deset procent arabských obyvatel Izraele. Asi deset tisíc jich bydlí na severu, ostatní jsou beduíni a žijí na jihu země. Když je vesnice zakázaná, existuje protiprávně a to znamená, že ji Izraelci mohou kdykoliv nechat zbořit. Demolice zaplatí obyvatelé či majitelé domů. Izraelské úřady prohlásí, že majitelé jsou nepřítomni nebo že vlastnictví nemohou dostatečně prokázat.
...
V padesátých letech byl v Izraeli přijat zákon, podle něhož Arabové, kteří ze svých domů a pozemků museli odejít (po rozdělení území v letech 1947-1948 a po izraelsko-arabských srážkách v letech 1948-1949), ztratili právo na návrat. Palestinci protestují a poukazují na fakt, že roku 1950 vydali Izraelci jiný zákon, podle něhož naopak má právo na návrat do Izraele každý Žid, který se k tomu rozhodne. Obyvatelé zakázaného Ejn Hudu nemají elektřinu, telefon, kanalizaci ani vodu, kterou draze kupují v nedalekém kibucu, kam jim také chodí pošta. Nikdy nedostali povolení postavit silnici, kterou by se do půl kilometru vzdáleného kibucu dostali. Do vesnice je možné dojet jen po šest kilometrů dlouhé a velmi špatné prašné nezpevněné cestě.
...
Po smlouvě z Osla uznala izraelská vláda existenci několika palestinských vesnic v severní Galileji – dostal se mezi ně i Ejn Hud. Ale když Strana práce prohrála volby, jednání kolem zakázaných vesnic zase usnulo a Ejn Hud zůstal stejný jako dřív, ztracený uprostřed nových silnic, které k němu nevedou, na dohled od izraelských sídlišť zářících bílou a betonovou novotou, nasvícený jejich žlutými zářivkami. Z kopců mizí olivové háje, je to jiný svět, do kterého Ejn Hud nepatří.