Jdi na obsah Jdi na menu
 


IZRAEL: mají války smysl?

29. 5. 2008
Žádný národní konflikt zatím světové mocnosti nevyřešily, ať už jsou jejich záměry jakkoli dobře míněné. Klíč k řešení leží v rukou místních aktérů. Platí to v případě izraelsko-palestinského konfliktu, stejně jako v každém střetu mezi dvěma národními hnutími. Šedesáté výročí Izraele přišlo a zase odešlo. Stejně tak poslední návštěva prezidenta George W. Bushe na Středním východě. Vprostřed oslav a sebeanalýz není na dohled žádný smysluplný průlom v izraelsko-palestinských vyjednáváních, uvízlých na mrtvém bodě.

Existují bezprostřední důvody tohoto stavu: vláda izraelského premiéra Ehuda Olmerta je slabá a nepopulární, zejména kvůli zpackané válce proti Hizballáhu v Libanonu roku 2006. Palestinská samospráva vedená Mahmúdem Abbásem je ještě slabší, neboť loni po násilném puči ztratila moc nad Gazou ve prospěch Hamásu. Na palestinské straně jde o součást hlubšího fenoménu: dlouholeté neschopnosti vytvořit institucionální struktury nezbytné k budování státu. Například v letech 1936-1939 se palestinské povstání proti britské nadvládě zvrhlo v krvavou občanskou válku, v níž více Palestinců zabili jejich bratři než britská armáda nebo židovské sebeobranné síly. To se nyní v Gaze opakuje.Při pohledu zpět na 60 let americké angažovanosti v regionu lze rozpoznat dva scénáře, během nichž Spojené státy dokáží místní aktéry přimět k dohodě. Za jiných okolností jsou USA nakonec bezmocné.

 

První scénář První scénář nadchází, když hrozí, že se skutečná válka rozhoří v širší konflikt a destabilizuje region a velmocenské vztahy. V takových případech rezolutní americké kroky dokáží zastavit boje a prosadit příměří, ne-li mír.

 

V roce 1973, na konci jomkippurské války, se Izrael chystal obklíčit celou egyptskou třetí armádu na Sinaji. Jeho vojska byla na cestě do Káhiry, takže Egyptu hrozilo, že utrpí zásadní porážku. Vážnou hrozbou se stala sovětská intervence. Několik strohých zpráv od prezidenta Richarda Nixona Izraelce zarazilo a umožnilo Američanům zahájit dlouhý proces zmírňování napětí, který vedl k řadě prozatímních dohod.

 

V roce 1982, během invaze do Libanonu, se zase izraelské jednotky chystaly vstoupit do muslimského západního Bejrútu poté, co syrští agenti provedli atentát na Bašíra Džamáíla, nově zvoleného prezidenta Libanonu, jenž byl nakloněn Izraeli. To by pravděpodobně vtáhlo Sýrii do války. Několik strohých telefonátů prezidenta Ronalda Reagana ministerskému předsedovi Menachemu Beginovi tomu zabránilo.


Během první války v Zálivu v roce 1991, kdy Irák odpálil 39 raket Scud na izraelské civilní cíle a americké síly nedokázaly irácké útoky zastavit, byl Izrael přichystán udeřit na irácké cíle, což by rozpoltilo americko-arabskou protiiráckou koalici. USA varovaly Izrael, aby se nezapojoval, a Izrael byl nucen se podřídit. Ve všech těchto případech bylo americké angažmá pohotové a zaměřené na jasný cíl a splnění požadavků bylo ověřitelné během několika dní, ne-li hodin. V takových dramatických situacích se americká moc předvádí v nejlepším světle.


Druhý scénář Druhý scénář se odvíjí tehdy, když už se obě strany zapojily do bilaterálních mírových rozhovorů, zaplatily politickou cenu na domácí scéně a u většiny otázek dosáhly dohody, avšak některé záležitosti zůstávají nevyřešené a hrozí, že kvůli nim proces ztroskotá. V takových případech může Amerika vstoupit do hry a pomocí cukru a biče přimět obě strany, aby se překonaly.

 

Po návštěvě Anwara Sadata v Jeruzalémě roku 1977 Izrael a Egypt rok vyjednávaly a dosáhly shody ve většině bodů: míru, diplomatických vztazích a úplném izraelském stažení ze všech okupovaných egyptských území na Sinaji. V tu chvíli prezident Jimmy Carter – který se původně stavěl proti tomuto procesu – pozval obě strany do Camp Davidu, aby se dopracovaly k mírové dohodě.

 

V roce 1993 Izrael a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) při tajných vyjednáváních v Norsku (o nichž Američané nevěděli) dosáhly dohody o vzájemném uznání a o vytvoření provizorní palestinské autonomní samosprávy. Některé otázky ale zůstávaly nedořešené. Do hry vstoupil prezident Bill Clinton a přiměl obě strany, aby své zbylé neshody překonaly.


A co když to nevyjde?
Když nejde ani o jeden z těchto scénářů, americké iniciativy bývají nevydařené. To se stalo Clintonovi v Camp Davidu roku 2000, když se mu nezdařilo přimět k dohodě izraelského premiéra Ehuda Baraka a předsedu OOP Jásira Arafata, i Bushově cestovní mapě v roce 2003, když obě strany sice v zásadě souhlasily s jejími obecnými vodítky, ale pro jejich naplnění udělaly jen málo. Za neexistence místní politické vůle a tváří v tvář plánu na budování míru, jehož naplnění si může vyžádat léta, jsou USA prakticky bezmocné. Jsou mimořádně úspěšné jako "hasičský sbor" i jako "porodník", ale nikoli jako "iniciátor". Co platí pro USA, platí ještě víc pro Evropskou unii, jejíž "měkká moc" nedokáže vynahradit nedostatek její věrohodnosti v regionu.
 

Kypr, Bosna, Kosovo… Tutéž dynamiku lze pozorovat i jinde: přes všechnu svou moc USA nedokázaly vyřešit konflikty na Kypru, v Bosně a Kosovu. Annanův plán na Kypru selhal kvůli odporu jedné strany; současný pokrok (nevýznamné, ale symbolicky důležité otevření přechodu v ulici Lédra v centru Nikósie) je odrazem vnitřních politických změn na řeckokyperské straně. Obdobně platí, že pokud Bělehrad změní svůj vzpurný postoj ke Kosovu, nestane se tak kvůli tlaku USA ani EU, ale kvůli vnitřním politickým změnám v Srbsku.

...

Připustíme-li meze americké moci, neznamená to, že Amerika je bezvýznamná: dokáže stabilizovat konflikt, přispět k prosazení kroků budujících důvěru a dojednávat prozatímní dohody. V případě izraelsko-palestinského konfliktu, stejně jako v každém střetu mezi dvěma národními hnutími, klíč k řešení nakonec leží v rukou místních aktérů. Žádný národní konflikt zatím nikdy nevyřešily vnější mocnosti, ať už jsou jejich záměry jakkoli dobře míněné.


Zdroj: © Project Syndicate, 2008

Částečně přejato od: Šlomo Avineri, profesor politologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář